Zápisky mladého kantora
aneb začátky na Podkarpatské Rusi


Ještě v Čechách  Na cestu!
5. srpna 1927:   Za študáckých časů jsem si stýskal, že mám málo času psáti. Nyní však mám ještě méně času. Celý den jsem ukován při soud-ku s odpornou lihovinou a napájím žíznivé. Nemohu z těch okovů ani ven do polí, leda v neděli... Jsem v Křečově celý měsíc a zvyknul jsem. Je to zde lepší, co se týče ruchu, jak v Újezdě, ale krajina tu tak krásná není.
     Dne 31. července jsem byl na pouti v Žebnici. Mám tam kolegy, s nimiž jsem se tam asi před 14 dny u zábavy seznámil: Pavel, budoucí kantor (stud. v Košicích), a Běláč, kantor na Sušicku.
Malý sál, hudba sirotků. Což! Ale jde to, jen kdyby tu nebyli takoví obhroublí a nevráželi energicky do nás. Dva kousky jsem tančil a dost. Odešel jsem. Pouť není špatná věc, je-li dost koláčů, a to bylo. Večer jsem odešel do Hradiště, kde jsem zůstal opět u zábavy. Havlík mezitím odešel do Žebnice a minuli jsme se. Zpět již jsem nechtěl jíti, ač měl jsem tam být, jelikož prý mi chtěl namluvit hezkou a hodnou dívku. Ovšem na vážné námluvy času víc než dost.
    Místo nedostanu. Ze Žatce i z Podbořan mi žádost vrátili. Již zbývají jen Kralovice (na něž jsem měl nejméně naději a mám stále za naprosto nemožné, abych tam místo dostal). Tedy zbývá jedině Plzeň... ta mi za tyto roky přirostla hodně k srdci, víc než rodná víska.
A přece byl študácký chléb trpký. Báli jsme se chodit po korse, aby nás starý neb jiný kantor neviděl a na nás se za to nevozil. Pedagogika se dřela zpaměti. Co to dalo přemílání, než jsi se lekci naučil. A v zimě? Topilo se málo, a nebyl-li příliš tuhý mráz, netopilo se vůbec. Zavrtáni v peřiny studovali jsme, vypouštějíce páru z úst. Unaveni, usnuli jsme brzo a spali jsme jak duby. Ráno se nechtělo z postele.
Od 23. srpna do 4. září jsem byl upoután na lůžko. 30. srpna mně bylo trochu lépe. Dostal jsem lístek, abych nastoupil v Německé Mokré, okres Terešva (Podkarpatská Rus). To mne přinutilo jít k lékaři, jenž po diagnose řekl. že mám žaludeční katar a že mám chycen pravý hrot plic plicním katarem. Sám řekl. že nastoupiti místo v takovém stavu je naprosto nemožné.
2. září  jsem opět dostal telegram, zda ono místo přijímám. S těžkým srdcem jsem musel tele-grafovat, že jsem nemocen. Nejedl jsem skoro celý týden.
19. září jsem byl v Plzni u Folprechta. Jenom slibuje a odbývá trpělivostí. Na ústavě jsem též byl. Z kolegů, jak říkal Rajšl i školník, jich má místo 6 (Průcha v Dobřanech, Spour v Lánech, Benda u Mostu - Heidko, Kliner a Mašek na Podkarpatské Rusi.
28. září jsem byl v Plasích tančit. Poslední dni rukovali nováčci s veselým zpěvem.
Teď se stále zabývám myšlenkou dávati soukromé hodiny v Plzni. Rád bych alespoň studoval v musejní knihovně a i některé kursy neb Lidovou universitu navštěvoval. Ale scházejí mi právě žáci. Jak je sehnat?
16. října. Obecní volby. Posvícení. Byl jsem ve Dražni u zábavy. Vůbec se nemohlo tančit. Až k ránu jsem trochu tančil. Ráno za mlhy domů.
Dne 23. října jsem byl v Kralovicích u okresního školního výboru, abych obdržel místo, jež se dočasně uprázdnilo při onemocnění spr. šk. Karla Švarce. Místo mi slíbeno s tou podmínkou, že se vzdám nároků na odměnu. Vzal jsem to kvůli praxi. Od 24. října tedy učím v Křečově. Nejvíce na mne dolehla otázka správy. Vyřizování úředních spisů a vedení knih bez přecházejícího poučení (jehož nemá žádný absolvent uč. ústavu) je velice nesnadné. Přijde leccos, v čem si člověk neví rady, zvlášť je-li takový nepořádek jako zde.
Dne 17. listopadu jsem byl v Plzni. Domů jsem přijel nějak nemocen a bylo mi stále nevolno a zima (píchání v kloubech) i v neděli, takže jsem nešel ani do Štichovic, kde bylo divadlo a taneční zábava.
Včera, tj.21. XI., přijel K. Švarc z nemocnice. Dnes mi však říkal, že bude žádat o dovolenou do vánoc. Píši to ve třídě dne 22. XI. při ručních pracích (chodí 4 hoši).
Dne 7. prosince: Učím dále. Pracuješ, ale přece chodíš jíst zdarma - darmochleb. A to bolí. Každé sousto trpké tímto pomyšlením.
Od 24. října do 21. prosince, tj. do vánočních svátků, r. 1927 - ve škole křečovské.
Silvestr 1927: Byl jsem ve Štichovicích na divadle. Přinutili mne, že jsem hrál při harmonice a bubnu na housle. Zprvu jsem se červenal studem (byli na divadle i někteří žáci, jež jsem učil), pak mně to bylo již jedno. Vydělal jsem 12 Kč. O půlnoci zhasli světlo, právě, když jsme hráli a tančilo se. Hráli jsme dál a samozřejmo, že potmě byl rambajs ohromný. Přišel jsem ve 3 hodiny ráno.
6. března 1928  byl jsem překvapen telegramem, jejž přinesl jeden muž z Mladotic. Čtu: Nastupte ihned, předtím se hlaste u škol-odboru Užhorod.
Byl jsem rozechvěn a skoro zaražen tou dálkou, ale minulý čas plný utrpení  dodal odvahy a skoro radosti. Druhý den jsem byl v Kralovicích u okresního školního výboru o započtení praxe, ale marně.

8. - 11. března
     8. března  jsem jel... Bylo deštivé a tmavé ráno. Do Prahy rychlík, z Prahy osobní. Pršelo. Večer na moravských hranicích. Již jsem nebyl sám. Ve vlaku jsem se seznámil s mladíkem, který byl absolvent obchodní školy a jel do Popradu jako dobrovolec - vojín. Ten už byl seznámen zase s jiným mladíkem - Slovákem, který jel z Francie. Tak nám čas letěl jak voda.
    Bohumín! Hodinu čekat! Byli jsme v nádražní restauraci a tam jsem už pozoroval nezvyklé prostředí - mluvilo se tam německy, slovensky a zřídka česky. A pak se jelo dál. Půlnoc minula, chtělo se spát. Vozy skoro prázdné. Vyhledali jsme si dvě kupé a uložili se na lavice. Zavřeli jsme si, zastínili světlo a pokusili se spát. Brnělo to pod hlavou, ale přece se spalo aspoň po kratších intervalech. Rozednívající se den nás uvítal již na Slovensku. Obrovské hory po stranách trati. Dnes neprší, sláva, něco uvidíme! Dokonce i slunko se chce trochu smát. Ale zima tu je větší, sněhu dost - a u nás nic. Chatky jako hnízdečka malá.
    Pak přišly Tatry. Sněhové pláně a v pozadí se rýsovala skupina bílých velikánů. Mimoděk vzpomínáš na zkoušení při zeměpisu - smolil jsi pohoří bělostnou křídou - a dnes je vidíš opravdová. Pomalu se vzdalují, otáčejí a mizí.
    Jedeme... Už čteš i slovenské noviny. Malí Slováčci běhají do školy. Jiné jsou ty děti, než jak se objevují v básních.
     Košice! Špinavá řeka se přibližuje a zase odbíhá. Nese kusy ledu. Stojíme na nádraží, v čekárně zůstáváme celou hodinu. Hlava se točí z nezvyklého prostředí. Česky neslyšíš ani slovo. Jen slovensky a hlavně maďarsky. Skoro se bojíš těch lidí tak různě a nezvykle oblečených.
     Jedeme do Čopu. Vršky se snižují a posléze mizí. Velká rovina, travnatá a hodně močálovitá.
Pak vystupuje i Slovák. Loučíme se a on sám říká, že už se asi vícekrát neuvidíme. Jsem v posledním voze úplně sám, vozy jsou skoro prázdné. Vycházím vzadu na plošinu a hledím do dálky.
     Konečně Čop! Přestupuji a již jedu dále k Užhorodu. Asi v 9 hodin jsem tam, kam teď v noci? Ptám se vrátného. Odnáším zavazadlo a housle k němu k uschování. Tvrdá pětikoruna vzbuzuje více úslužnosti. Radí, abych se šel naproti do restaurace navečeřet, že zatopí v čekárně 2. tř., a tam že mohu přespat. Byl jsem hrozně ospalý, a přece jsem mnoho nespal. Bál jsem se, že mne okradou, neboť když jsem se probudil, u kamen seděli dva muži a dívka hlasitě hovoříce. Přišel tam také strážník, Čech, a ptal se mi, kam jdu. Řekl jsem, že  na školský referát, a byl s tím spokojen. Ohříval se tam, pak na chvíli odešel a zase přišel. Tak jsem se dočkal dne.
      Brzy jsem vyšel ven. Byla zima. Dlouhou ulicí jsem přišel do středu města. Dlouho jsem bloudil, než jsem se konečně dostal před budovu školského referátu. A tam už to šlo rychle. Složil jsem slib, podepsal jakousi listinu a dověděl se, jaké bude mé působiště: Danilovo u Hustu.
    Poněvadž tam jel vlak až večer, sám inspektor mi řekl, abych zůstal ještě v Užhorodu přes noc a v neděli ráno asi v 7 hodin že mohu jeti vlakem. Spal jsem odpoledne u kolegy Šteinhausera a večer u dvou kolegů - Čechů.
    Šťastně jsem se ráno probudil a jel zpět do Čopu a odtud k Hustu. Na židy s pejzy jsem kulil oči, vypadali tak nezvykle!  Stále jsem se bál, že přejedu a skoro by se to bylo stalo. Měl jsem vystoupit v Saldoboši. (Pozn: dnes Steblivka) Na nápisy ve stanicích jsem viděl špatně nebo nic (brýle jsem měl rozbité) a lidí jsem se zeptat nemohl.
       Saldoboš! Sotva jsem vyskočil, už vlak jel. A do Danilova odtud ještě 7 km. Stojím na nádraží a nevím, kam a kudy. Silnici žádnou nevidím. Zeptal jsem se přednosty stanice a ten mně ukázal na bílou pláň, přes niž vedla málo vyšlapaná pěšina. Tam tudy prý přijdu k silnici a po té abych šel dále. Ona bílá planina byla močálovitá louka, často se pode mnou bořil led už tající. Konečně na silnici. Maje pevnou půdu pod nohama, jsem si oddechl. Sluch a oči však byly napjaty. Stále čekaly, kdy se objeví nějaký vlk nebo medvěd. Kus cesty přede mnou drkotal vůz. Snažil jsem se jej dohoniti, abych se svezl, ale marně.
   Konečně se objevila na obzoru vesnice. Na kraji mne upoutala modrá elipsovitá tabulka na omšeném sloupu. Čtu: Obec Krajnikovo. Už potkávám i obyvatele. Bílé spodky a rázovitý kožich bílý, navrch huňatý. Ty baráčky! Střechy z prkének, vesměs černé, po komínech ani památky. Okénka  maličká.
Blížím se k Danilovu.
►►►


Rodina    ►Zápisky kantora-2  Josef Bulín   mapa PR Literatura  Dopisy žáků